Darovanému koni...

Znáte to: Darovanému koni na zuby nekoukej. Bože já jsem asi nevděčná a já nevím, co ještě k tomu. Aspoň, že si můžu postěžovat tady... Měla jsem narozeniny (to už víte - žádný mejdan, prostě pohoda a klid) a konečně jsem dostala dárek, který mi udělal radost! Bohužel ne od mé rodiny…

Nejlepší dárek mi letos dali moji kolegové v práci. Ano, čtete správně – kolegové. Vím dobře, kdo za tím byl a tak o to víc mám radost, že to "kámo brácho", tak hezky sedlo. Koupili mi set na matchu, kterou miluju. Můj první rituál byl takový vtipný a nesmělý - zeleno bylo všude kolem a svoje matcha latté jsme pila rovnou z mističky.

Druhý úspěšný dar byl od kamarádky - zásoba kávy. Skvělá kombinace - káva a matcha.

Jdeme dál... dary nedary. Jenže pak tu máme tu nejbližší část - rodinu. Takže si uděláme malou rekapitulaci:

Syn, 22 let (skoro), slibotechna roku, ale jinak miláček:

Představte si, můj drahý syn mi týden předem psal a volal, jak ví, že mi nikdy v životě nedal pořádný dárek (nelhal), ale letos to prý napraví. „Mami, neboj, já ti dám takový dárek, že se posadíš na zadek! Jak jsi na tom s telefonem? S hodinkami?“  On je takový megaloman - buď všechno, nebo nic. No - takže NIC. Den narozenin přišel a odešel – a tady mladé pán? Zavolal - ne že ne, ovšem to bylo všechno. 

Exmanžel - tady fakt nemám slov:

Můj bývalý, s kterým jsem strávila krásných patnáct let (někdy až moc krásných), mi dal parfém. Na první pohled super, že? Jenže… parfém vybraný podle jeho vkusu. Znáte to, když vám někdo dá dárek, který je vlastně tak trochu pro něj? Tak tohle je přesně ono. Dělal to celou tu dobu - ať šlo o parfémy, batikovaný žebradlo, náušnice... zpětně uznávám, že utěrky a pánev byly vlastně fajn dárek. Nu což - historie se opakuje. 

Dcera, 12 let, pokrevní dědička tatínkových darovacích schopností (ano, je to skutečně dcera svého otce):

Tak teď zrzi. Co dodat. Přišla se zpožděním, ale přece. Je malá roztomilá, člověk by se na ni nezlobil a přeci jenom brácha i táta nasadili laťku vysoko. Ovšem... nezklamala. Hrnek?! No, kdo by nechtěl mít hrneček s Mumínky? Že bych se úplně rozplývala, to ne. Navíc – Mumínci jsou nejoblíbenější pohádkou mé tchýně, ne moje. Je to skutečně lepší než nic??? Nejsme si jista

No, co vám budu povídat. Je mi z toho smutno? Je!

Jsem ale velká holka, zamáčknu slzu a dám si víno. 

Tak na zdraví a na všechny ty „úžasné“ dárky, které nám blízcí věnují s těmi nejlepšími úmysly. A taky na to, že nás to snad vždycky přece jen trochu pobaví.

---

A co vy, taky máte doma dárkové odborníky, kteří vás vždycky spolehlivě "potěší"?