Když řízky z vedlejšího bytu ztiší krásu české krajiny: Moje cesta za italským snem

Ani nevím, kdy to přišlo, kdy se stalo, že mi naše česká hrouda přišla malá, někdy nesympatická... možná nic z toho není, možná je pořád krásná, úžasná a okouzlující - jen já se nedívám správně a nevidím to. Možná je to ta nekonečná symfonie klepání řízků z bytu o patro výš, dětský řev, co zní celý den z bytu pode mnou, cigaretový kouř sousedů, který se mi vkrádá na balkon, nebo večerní zprávy, které slyším přes zeď vedlejšího bytu…

Tak nějak jsem se rozhodla zmizet. Jednou... trošku mi v tom nechtěně brání věk mojí dcery, ale co už - i tohle jednou pomine. 

Nedivila bych se, kdyby ta myšlenka dorazila se sklenkou vína. Myšlenka na to, že mě to tu nějak nenaplňuje. Nejspíš to byla chvíle, kdy jsem seděla na balkoně v houpacím vaku s kávou (nebo možná právě s vínkem, jsme přece na stejné vlně) a přemýšlela jsem nad tím co dál. To znáte, ne? Určitě na vás čas od času padne takový ten nešvar a přehazujete myšlenky vidlema jak kopu sena. 

Je to tak. Dala jsem do prodeje byt - nepanikařte, máme kde být i tak, takže tohle mě snad nepoloží na lopatky definitivně. 

Tedy jediný kdo vnitřně panikaří a křičí jsem já. Neskutečně - protože víte, co?? JÁ JSEM TO VÁŽNĚ UDĚLALA!!! Já se jednou budu stěhovat do Itálie!

A tak, zatím co se  v myšlenkách procházím po italským městě (možná maloměstě, no nejspíš vesnici - přeci jen tu hrajou roli peníze), jsem splnění svého snu zas o krůček blíž. 

A jak to máte vy a vaše sny??