Přicházím na chuť cestování o samotě

 Přicházím na chuť cestování v jednom. Přicházím na to pomalu, to je jasné a taky je rozhodně jasné, že na to přicházím pozdě. Nikdy jsem nestudovala vysokou školu, nejela na Erasmus a nepracovala v zahraničí. Tento týden jsem měla velmi příjemnou pracovní snídani - ovšem kolegyně z agentury je jedna mladší o 10 let a druhá rovnou o 20. Obě neskutečně milý ženský, ale jiný pohled na svět a hlavně - jiné zkušenosti. Co já teprve obdivně objevuji - ony mají dávno v malíku. Dá se říct, že moje zkušenosti s objevováním světa jsou spíš pomalým šlapáním na brzdu, zatímco ostatní prolétají zatáčkami života rychlostí světla.

A co myslíte? Vejška, Erasmus, cestování, stěhování z místa na místo, ze státu do státu... Já měla co dělat, aby mi nepadla brada. No a já byla loni poprvé sama v Drážďanech a letos sama v Bergamu!!! Tolik bych si přála, aby zrzka byla zcestovalá. Aby měla tu chuť a touhu objevovat nová místa. 

Takže - Drážďany známe, máme je více méně za rohem. Ale Bergamo v létě? Nádhera - sauna na ulicích, ale já byla jak pravá Italka - černý lněný šaty, obří náušnice, brýle a čelenka ve vlasech. Žádný batoh jako turista - ne ne ne - já byla pěkně za místní s kabeličkou a bohatou slovní zásobou. Nechodím na italštinu jen tak. 

Takže, když se mě taxikář na letišti v Bergamu ptal, proč jedeme do Stezzana a ne přímo do Bergama nebo do Milána, tak jsem mu s dokonalým přízvukem odpověděla: Perche no. Prostě, proč ne?

Jak mu asi vysvětlím, že na Google mapách je Bergamo, Stezzano a letiště jen kousíček od sebe. No nejsem sice přirozeně blond, ale fakt mě v tu chvíli nezajímalo jak jsou reálně ta města od sebe daleko nebo snad jaký je tam spoj. Dokonce jsem zvažovala jít do Stezzana pěšky z letiště - po dálnici!!! 

Ale víte co? Nelituju toho ani na chvíli. Centrum Stezzana bylo jako z pohádky – malé, historické a přesně podle mého vkusu. Večer tam vonělo jídlo, hrála hudba a kolem mě se mísily hlasy místních. Pastva pro duši. První večer jsem si sedla s proseccem a jen nasávala atmosféru. Druhý den jsem už snídala pistáciový croissant a espresso přímo na ulici v kavárně v centru Bergama, zatímco kolem mě probíhal život. A samozřejmě – v mém stylu jsem se hned polila kávou, což přilákalo nejen pozornost kolemjdoucích, ale i vrabce.

Taky jsem se stihla během těch čtyř dnů několikrát ztratit. Protože ze Stazzana do Bergama jede autobus číslo 6, ale zpátky jede 6A, 6B a 6C. Proč prosím vás???? Nakonec mě zachránila neznámá žena s autem plným tříděného odpadu, obrázkem papeže a křížkem na zpětném zrcátku. Cestou jsem si pomyslela, jestli náhodou nesedím u nějaké sériové vražedkyně, ale co už.  Když jsme se společně potily v buse a pak v jejím mini autě vyprávěla mi, jak pracuje v hotelu v Miláně kam jezdí vlakem, pak jede autobusem kamsi a tam přesedne na auto a odveze se do Stezzana. Zdá se mi to moc komplikované, ale předpokládám, že ví co dělá. A nebo mi taky říkala něco úplně jiného, ale to je jedno. Doufám, že i ona na mě vzpomíná s úsměvem, stejně jako já na ni.

Cestování o samotě mě překvapilo, pobavilo a možná i trochu změnilo. Není to jen o místech, která navštívíte, ale o tom, co se cestou o sobě dozvíte. A já už se těším na další výlet. Protože… perché no? 😊

PS: já si tu jednosměrnou letenku jednou koupím! Fakt!!