Bari a okolí - 16 bytů ve dvou dnech

Nebudu nijak předbíhat, ale víte, že jsem byla v kontaktu se zástupkyní české realitky v Itálií. Minulý čtvrtek jsem si v rychlosti naházela věci do batůžku a hlídala aplikaci od Ryanair, která mi lehce vágně hlásila, že bude asi zpoždění letu. Bydlím skoro za rohem a víc by mi pomohlo, kdyby včas napsala, že je let zpožděný - a ne že mě nechá dojet na letiště, odbavit se a pak mi hodí info o hodině a půl času navíc.

Když jsem si pak konečně v Praze sedla do letadla směr Bari na sedadlo 7A u okýnka, ještě jsem netušila, že se můj italský sen začne měnit v realitu. Tedy… po menší krizi. Nejdřív mi (nám) zakázali pít vlastní alkohol - jasně, že jsem ho měla - čekat na letišti bez vína nelze. Pak nám pilot oznámila, že máme zpoždění hodinu a půl, protože vypadla GPS v celé letecké společnosti. Ano nad Itálií byla bouřka, ale snad ne až taková, říkala jsem si. A skutečně chcete letět letadlem, které si není jisté, kde je? Já ne. Ale co naplat. Nejspíš má pilot trasu naučenou jako já cestu do práce. 

Protože jsem letěla sama a pořád jsem krapet posera, ubytovala jsem se relativně blízko letiště - ale dál už od centra města. Nad hlavou mi létalo jedno letadlo za druhým, za domem šumělo moře a do toho rytmicky zpívali ptáci. Vlastně pohoda!

Den D. Den nemovitostí. Osm! Osm prohlídek během jediného dne.

V 9:30 mě vyzvedla realitní agentka. Energická, milá a odhodlaná. Taky velmi drobná a já si vedle ní připadala trošku jako Heduš z Homolkových, ale co už. Měla jasný ostravský přízvuk - na klíně blok s rozepsanými schůzkami a v ruce mobil a cigaretu. Vyrazily jsme na tour de reality: Bari, Carbonara, Adelfia a Casamassima.

Rychlý poznatek: italské podnebí není úplně kamarád s nemovitostmi. Sůl ve vzduchu, vlhkost, praskliny, zatékání. Ze slíbených „zrekonstruovaných bytů“ byly občas polorozpadlé historické ruiny, do kterých bych neposlala ani myš. Nutno podotknout, že proteklé stropy a občasná černá plíseň umí rozhodně vytvořit zajímavé obrazce. 

Z osmi prohlídek ten den odpovídaly realitě přesně dvě. No hurá! A právě ty mi vrtaly hlavou dlouho - ale šla jsem na to vyřazovací metodou. 

Ani jedna neplnila ale moji největší touhu - nebyla u moře a neměla na něj ani výhled. Bylo mi z toho smutno a vlastně jsem byla dost rozpolcená. 

Tak kde jsem skončila? A co všechno jsem ještě viděla?

Druhý den, dorazila už v 9:00!

Byty byly některé dech vyrážející svým rozložením a čtyř metrovými stropy, ale i faktem, že vchod do nich je přímo z ulice a nemají jediné okno. Jak je tohle možné?  Nebo pamatujete si dům z Chobotniček - pavlač - tak to tu skutečně je.  Zvuky kroků, šum hovoru, drbny věšící prádlo, co vám stihnou probrat život ještě dřív, než si sundáte boty? Jo, přesně takový. A hukot na schodišti jak v paneláku o Vánocích. 

Projeli jsme znovu Bari i okolí, pro jistotu ještě jednou Adelfii, Casamassimu a pak – oběd v Polignanu a Mare. A to byl moment! Moře, útesy, slunce… pasta, víno, a na chvíli jsem zapomněla, že pořád nemám ten správný byt.

Den byl vlastně boží. Jenže…

Srdcovka pořád nikde.

A já nechci dál čekat.

Mám v sobě ten známý neklid. Takový ten vnitřní tlak, co říká: dělej něco. Teď. Hned. Nečekej, protože co když ten sen zase odpluje?

Jenže pak si říkám – možná právě tohle je ten proces. Možná musím projít všemi těmi podivnými byty bez oken, abych jednou otevřela dveře a věděla: ano, to je ono. Takový ten pocit, co se nedá vysvětlit, ale prostě víte.