Letěla jsem do Adelfie kvůli popelnicím: realita života pod italským sluncem

Pojďme si to shrnout - už uteklo pár měsíců a já stále nevěřím, co všechno se událo a co všechno jsem provedla. Někdy mám pocit, že tohle je snad inspirace pro další Truman show.

• Prodala jsem byt v Praze
• Koupila byt v Adelfii
• Za tuhle akci mi přibylo nespočet šedin
• Sžívám se s místními - platím daně, kupuju kolo...

Co jsem ale od skončení prázdnin pocítila dost tvrdě - je italská byrokracie a já bych k tomu dodala jen: kdyby Dante žil dnes, přidal by ji jako desátý kruh pekla nebo kolik toho bylo. Ale na druhou stanu!! Jestli mě zatknou italský carabinieri, který vídám v shortech na Instagramu - tak prosím tady jsem!! 

Upřímně – Adelfia má policejní stanici. Samozřejmě. Jen mám tak nějak tušení (podle rotopedu, který je na balkoně jejich budovy), že tady bude úřadovat někdo mezi Fantocim a Homrem Simpsnem.

Před pár týdny jsem musela letět do Adelfie na otočku, protože mi přišly složenky. Respektive jsem měla zaplatit daně a možná popelnice – ale jistá si tím nejsem doteď.

Až tenhle článek dopíšu, asi radši zkontroluju papíry. Člověk si v tomhle státě nemůže být jistý ničím, snad ani vlastní identitou.

Tohle si pamatujte – k tomu se ještě dostanu. Včera jsem totiž zase něco provedla...

No ale zpátky k placení v Itálii. Samozřejmě, že to jde – žijeme v roce 2025, jsme v Evropské unii, máme 5G, umělou inteligenci, oleje ve spreji… ale zaplatit dvě složenky online? Nemožný!!! Jsem cizinka. Nemám žádné italské BankID, žádné SPID, žádný oficiální trvalý pobyt, prostě jen codice fiscale a velké nadšení. A to očividně nestačí.

Co tím chci říct je, že jsem musela letět do Itálie platit dva účty celkem za 93 euro na místní poštu! Vlastně mi to přišlo vtipné už tenkrát a nechtěla jsem tomu věřit. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů.

Co čert nechtěl, nebyly ceny letenek tou dobou nijak přívětivé a tak jsem cestou zpátky letěla přes Vídeň z ní potom cesta vlakem, která se táhla nekonečně dlouho. Zběsilý!! 

Ovšem místní pošta mě nadchla - když jsem ji tedy našla (je krapet schovaná na okraji města a vlastně ani ta budova není nijak výrazně značena), tak uvnitř jsme byla v šoku - píp lísteček (nevím vlastně co jsem si pípla - moc tomu nerozumím, ale bylo tam "pagare"), ani jsem neohřála lavičku a šla jsem na řadu. Slečně jsem podšoupla dvě složky (teď už vím, že to byly daně a elektřina - tak nevím jak s těmi popelnicemi teď?) - ona mi to sečetla na jeden účet, já zaplatila kartou a šla. Vykulená, jaktože je to na jednom papíře?? Proč nemám dva a co mi to vlastně s úsměvem říkala? A kdy mám platit ty popelnice? 

Nebudu vám lhát – když už jsem tam byla, samozřejmě jsem si udělala malý výlet. Prošla jsem se po Bari, koupila nádherný brýle v Ottica Spizzico a pak vyrazila na výlet do Monopoli. Krásné, pohlednicové, ano, turistické až běda, ale řekněme si upřímně – co dneska není?

A pak zase zpátky. Do reality, do e-mailů, do snů o Itálii, kde místo Netflixu sleduju, mraky a poslouchám sousedy a zpět ptáků.

A co vy?

Už jste někdy kvůli jedné složence překročili hranice státu? Nebo máte podobně absurdní příběh s byrokracií? Pošlete mi ho – třeba do komentáře, nebo jen tak, jako malý povzdech nad tím, jaký je to ten náš evropský sen.