Asi jsem si špatně přála

Taky jste si někdy něco přáli tak moc, až to přišlo a vy jste si řekli: „Hm… Tak tohle jsem asi fakt nechtěla?“ Jo, já taky! Přesně takhle jsem před dvěma lety toužila po nové pracovní pozici. Víte, jak když malá holka chce poníka? Já jsem chtěla změnu! Něco velkýho, co mi převrátí život naruby. A víte co? Stalo se! Povedlo se! Hurá! Jenže... teď tak trochu přemýšlím, jestli to hurá není takový trochu... přehnaný.

Protože kdo by čekal, že mě vezmou? Jako vážně, já pořád trochu dumám, co bylo za tím, že vzali někoho s nulovou praxí do týmu profíků. Ale budiž, jsem tam! A byla jsem šťastná. Klíčové slovo: byla. To už je pryč. Protože teď pociťuju, že v té mojí vysněné pozici začíná být tak trochu dusno. Ne, fakt ne v tom sexy smyslu, kdy by se na vás kolega usmíval a vy byste se červenaly až po uši. Spíš jako když zjistíte, že ty vztahy mezi kolegy nejsou tak čistý, jak to vypadá navenek. 

Znáte to – na první pohled je to tým snů. Jsme velký holky a tak víme, že je to všechno o lidech. No tak nějak je to i tady. Za některé z těch lidí bych dala duši – jsou skvělí, rozumíme si beze slov. A pak jsou tam *ti druzí*. Ti, co byste s chutí hodili do nejbližšího kotle v pekle, přiklopili pokličkou a nechali je tam pěkně povařit.

Začíná to být toxický. Já vím, já vím, každej má nějaký problémy v práci. Všude bude nějaký vůl... Ale když tohle už nejsou jen drobný neshody, tohle je něco víc. Když to pnutí začíná tak tížit, že máte pocit, že váš pracovní stůl je na tekutém písku...  Na druhou stranu samo sobě říkám "vydrž", "ještě chvíli". V březnu to budou dva roky, tak pak se uvidí. Měla bych mít skvělou náplň kampaní a fakt se těším. Nebo... uteču?

No, milé ženy (a odvážní muži, co si tenhle můj výlev čtou), na tuhle otázku odpověď ještě nemám. Ale jedno vím jistě – změna, po které toužíme, nemusí být vždycky tak růžová, jak si ji představujeme. Občas je to spíš takovej lehce růžovej filtr s prasklinama.