Pod apulijským sluncem

Volno jsem měla jenom v neděli - den, kdy jsem měla večer běžet na letiště v Bari a doufat, že vše poletí na minutu přesně.  Ráno jsem se rozloučila s paní domácí a v šatech, ale s batohem jsem vyrazila na autobusovou zastávku. Už jsem zmiňovala, že jsem se ubytovala blízko letiště, takže cesta mě neměla překvapit. Taková periferie, odpadky všude kolem, rozpadající se schody na most přes poměrně rušnou silnici. A pak konečně hurá - spása - autobusová zastávka. V poli. Bez lavice, bez krytí před sluncem a vichrem. Takže já a asi sedm černochů. Rozhodně byli klidnější než já. Autobus měl jet za dvě minuty.  Super. Nejel. Za deset minut? Pořád nic. Stihla jsem hodit post na Instagram - pro případ, že dojde na nejhorší, tak ať ví, kde hledat moje tělo. Začala jsem hledat Uber a smiřovat se s tím, že cesta do centra mě bude stát přes 50 euro. Najednou dorazil - po 35 minutách, úplně v pohodě a s úsměvem.  Hlavou mi pořád jezdily obrazy jednotlivých domů a bytů. Některé až absu...